PROJEKCE: KDYŽ NA DRUHÝCH VIDÍME SVŮJ VLASTNÍ FILM

Představ si, že sedíš v kině. Tma. Na plátně se objevuje obraz – drama, emoce, postavy, které tě dráždí, zraňují, fascinují. Cítíš vztek, smutek, pohrdání. A pak najednou přijde ten moment: „Počkat… to není film o nich. To je film o mně.“ To je projekce. Není to žádná ezoterická věda je to prostě mechanika naší psychiky, kterou používáme odjakživa. Je skvělé, že dnes už to spousta z nás začíná vidět. A když to vidíš, přichází ten sladký AHA moment. Ten, kdy se najednou přestaneš cítit jako oběť světa a začneš se cítit jako režisér svého vlastního filmu. A to je sakra osvobozující.

Malý obrázek, velké plátno

Vzpomínáš na staré filmové projektory? Malý negativ na filmovém pásu, světlo, čočka a bum – najednou je ten maličký obrázek obrovský na plátně. Co bylo uvnitř stroje, je teď venku, viditelné pro všechny a divák tomu věří myslí si, že to je realita. Přesně tak funguje projekce v nás. Uvnitř nás je ten „negativ“ – nějaký pocit, strach, hanba, vztek, slabost, kterou si nechceme přiznat. Protože kdybychom ji přiznali, bolelo by to. Tak ji místo toho „promítneme“ ven na druhého člověka, partnera, šéfa, kamaráda, rodiče, na celý svět. A najednou vidíme na plátně druhého člověka přesně s tím, co nechceme vidět v sobě.

„Je tak sobecký!“

(A já se bojím, že kdybych byl hodný, nikdo by mě nemiloval.)

„Ona je tak chladná a uzavřená!“

(A já se bojím otevřít, protože mě to už jednou bolelo.)

„Ten člověk je tak arogantní!“

(A já si v hloubi duše myslím, že jsem méněcenný a snažím se to zakrýt hlasitostí.)

To není o tom, že druhý člověk nemá vůbec žádné chyby. Má chyby, ale ten pocit, který v tobě vyvolává – ten intenzivní, téměř osobní, ten, co tě nutí vyčítat, obviňovat, kritizovat – to je tvůj negativ - Tvůj vlastní film. A ty ho promítáš na něj.

Když vyčítáš, mluvíš o sobě

To je ten nejsilnější signál. Když na někoho ukazuješ prstem a říkáš: „Ty jsi takový a takový!“, a cítíš při tom velkou emoci – vztek, zranění, pohrdání – tak to skoro vždycky znamená: „Tohle je něco, co v sobě nesu já a nechci to vidět.“ Není to o tom, že bys byl špatný člověk, je to o tom, že tvoje psychika se tě snaží chránit. Nechce, abys cítil hanbu, bolest nebo strach, tak to vezme, hodí to dopředu a řekne: „Podívej, to není ve mně. To je tam venku. Na něm.“ A víš co? Když to jednou uvidíš, už to nejde nevidět.

AHA efekt – nejsladší chvíle

A tady přichází ta radost, protože čím více lidí to vidí, tím více se mění svět kolem nás. Pamatuješ ty chvíle, kdy ses hádal s partnerem a najednou sis řekl: „Počkat… já jsem teď naštvaný, protože mám strach, že mě opustí. Ne proto, že on je zlý.“ A najednou se hádka proměnila v rozhovor. Nebo když sis uvědomil, že na kolegu pořád nadáváš, že je lenivý, a pak sis řekl: „Já se bojím, že kdybych si dovolil zpomalit, že mě vyhodí.“ A najednou jsi s ním mohl mluvit jako člověk s člověkem. To je posun ve vědomí. Už to není „oni vs. já“. Je to „já a moje projekce“. A když to vezmeš zpátky – když ten negativ stáhneš z plátna zpátky do projektoru – najednou máš sílu. Protože to, co bylo problémem venku, se stane materiálem na uzdravení uvnitř. Není to snadné. Někdy to bolí. Ale je to jako když si člověk sundá brýle s barevnými filtry – najednou vidí barvy takové, jaké jsou. A to je krásné.

Tak co teď?

Příště, až budete cítit, že Vás někdo strašně štve, že na něj máte chuť něco vyhrknout, zastavte se na vteřinu a zeptejte se sám sebe:

„Co na něm vidím, co se mě tak moc dotýká?“

„Kde tohle cítím v sobě?“

„Co by se stalo, kdybych si to přiznal?“

A pak se usměj, protože jsi právě chytil svůj vlastní film. A to je začátek něčeho opravdu velkého. Protože když začneme stahovat projekce zpátky k sobě, přestáváme bojovat s fantomy na plátně a začneme žít v realitě, vlastní, pravdivé, někdy bolestivé – ale naší. A to je ten největší AHA moment ze všech.

S láskou,

Kartoman